Plovdiv 3.den

Na řadě je příroda. Slasti města necháváme i my v neděli odpočinout a vyrážíme do nedalekých hor do vesnice s klášterem. Vše je zařízlé v horách, které jim dodávají jistou pýchu. Odtud pochodujeme po cestě kolem několika svatyní a pousteven.

Cesta je občas lemovaná několik století starými studánkami. Až se ocitáme na okraji Národního parku. Vstupujeme. Rozsedlinou, jíž se po vydatném dešti nebo po tání sněhu valí voda, vystupujeme do výšky, kterou nedokážeme odhadnout. Koryto se občas rozšiřuje, někdy se úzkoprsí. Pro překonání vyšších kamenů, jež jsou ještě vlhké po ranní bouřce, sem nainstalovali několik železných žebříků a postranních lan. Když po jednom z nich vylezeme nahoru, zaboří se nám pohled do rozkládajícího se kamzíka. Odér hnijícího masa nám zaplní nos. 

Příroda je přívětivá, klidná a šeptá si v poryvu větru. Naše síly se soustředí na prudké stoupání do tří svahů, které vždy vystřídají stezky kopírující vrstevnice a pnoucí se na okraji svahu nad údolím. Přecházíme z jednoho údolí do druhého, aniž bychom opouštěli to hlavní. Po dvou a půl hodinách se ocitáme na louce, která mi připomíná nejednu v Krkonoších, které se většinou nachází v lese a jsou podmáčené. Tráva má tuhé listy a teprve teď si pampelišky z vesela kvetou. Uleháme, abychom se posilnili dobrotami zdejší kuchyně a slunečními paprsky. 

Stále si myslíme, že existuje nějaký okruh, jak jsme vyčetli z mapy. Zdejší turistické značení připomíná to české, jen se na cedulích neobjevuje počet kilometrů a další možné cíle, které se dají na stejné trase najít. Sem tam se na nich objeví rukou připsaný čas, který je třeba. Na návrší narážíme na vilu, která má pod sebou velkou garáž oblepenou kameny. Tašky jsou vesměs rozbité. Nejspíš po letošní zimě, která i zde byla na místní poměry hodně tvrdá - prý tu ležely až 3 metru sněhu a mrzlo až do - 15°C.  Pod náporem sněhové masy pak střešní krytina popraskala. 

Na planině jsme nucený k rozhodnutí, jakým směrem se vydáme dál. Míříme doleva, domnívajíc se, že navazujeme na okruh, který jsme vyčetli z mapy. Po půl hodině obracíme, protože nás stezka odvádí více do hor a nevrací se, kam potřebujeme. Naše podezření, že jdeme špatně, se naplnilo. V tom nás ještě utvrdil kolemjedoucí pán, který u nás zastavil. »Kolik vás je? Kam jdete?«, »Jo tam? Tak to je špatně. Tam je jen lovecký revír. Zrovna tam mířím. Dejte si pozor, jsou tu medvědi, kteří mají zrovna mladé.«

Tato slova a čas, kdy bylo už půl šesté, v nás zažehly tryskové motory. Z hor jsme soustopili bleskovou rychlostí. Sem tam jsme klopýtali o kameny rozdrcených skal. Podvečerní paprsky se proplétaly mezi stromy a svítily na cestu v hustě zalistěných částech.